Odstěhovat se z dosahu všech vymožeností velkého města a vyzkoušení si na vlastní kůži žití a bytí uprostřed krásné a divoké karpatské přírody, bylo rozhodnutí nelehké a převeliké. Zásadní myšlenky, které mě v tomto ovlivnily, zazněly z úst mého manžela:

"Když to nezkusíme, tak to nezjistíme."

Bylo to tak přirozené. Obklopovaly mě všude, stačilo vyjít z domu ven.

Hned na dvorku fialky, jež vykukovaly ze škvír mezi kameny. Na zahradě pod maštalí světle zelený koberec měsíčku, který se vloni sám vysemenil.

Na poli trsy pampelišek, které čekaly na vypletí, aby neudusily mladé rostlinky máku. Taky lebeda, kostival a řebříček se protlačovaly mezi cibulí, česnekem i bramborami.

Kolem ohrady opomíjená bršlice, kterou jsem krmila nenasytné beránky, nebo mladé kopřivy, které jsem trhala slepicím, aby měly dost živin a pěkně žlutá vajíčka.

A v neposlední řadě mateřidouška, která se rozvoněla vždy, když jsem sbíhala louku dětem naproti...

A tak jsem bylinky začala sbírat a sušit pro naši rodinu a pro "strýčka Příhodu". Pokaždé mě zajímalo dozvědět se něco víc o jejich účincích a k čemu všemu nám mohou posloužit.

Po čase jsem začala míchat i jednoduché směsi. Na nachlazení, na bolest v krku, ranní čaj pro děti, nebo jen tak pro radost a klid...

A najednou jsem stála před lidmi a vyprávěla o bylinkách. Cítila jsem obrovský příliv energie a zjistila jsem, že mě to moc baví. Z milých zpětných reakcí jsem věděla, že to bavilo i ty lidi.